„Odevzdávám se Ti a přijímám Tě“ aneb co se ukrývá za romantikou manželského slibu Rodina, Sex a vztahy

V dnešním příspěvku se zamyslíme nad manželským slibem, který si vzájemně vyslovují snoubenci, církevně uzavírající manželství. Slova, která si nastávající manželé říkají, jsou často nahlížena příliš „romanticky“, či sentimentalisticky.

novomanželé
ilustrační foto: pixabay.com – gpalmisanoadm

Vybavme si samotný svatební obřad. Většině svatebčanů ve chvíli, kdy se přistoupí k uzavírání manželství, ukápne nějaká ta slza, což je při takovém silném okamžiku řekněme přirozené, či logické. Každý na tuto slavnostní chvíli pohlíží s téměř posvátnou úctou, to je jistě na místě. Problémem však je, že většina lidí tuto posvátnou úctu danému okamžiku neprojevuje proto, že by si uvědomovala Boží blízkost a vylití jeho požehnání na oba partnery a na jejich upřímné rozhodnutí se pro společný život. Dostáváme se k tomu, co vlastně vyjadřuje manželský slib, jakou hodnotu má a také, jakým závazkem je pro oba manžele.

Křesťansky chápané manželství se považuje za jednu ze sedmi svátostí (vedle křtu, svátosti pokání, Eucharistie, biřmování, kněžství a pomazání nemocných). V Katechismu katolické církve stojí: „Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“ (KKC, čl. 1601)

Svátost charakterizuje katolická církev jako „viditelné znamení neviditelné Boží milosti“. Jinými slovy, je to způsob, kterým Bůh zvláště obdarovává člověka svými dary a činí to skrze znamení, která je člověk schopen svými smysly vnímat. Svátost manželství si udělují oba snoubenci navzájem. Božím darem je jeho požehnání na celou dobu trvání společného života a znamením, které toto požehnání provází, je již zmiňovaný manželský slib, který si zkusíme připomenout a hlouběji se nad ním zamyslet.

Manželský slib zní: „Já (jméno jednoho ze snoubenců) odevzdávám se Tobě (jméno druhého snoubence) a přijímám Tě za manžele/ku. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi pomáhej Bůh!“

První stěžejní myšlenkou manželského slibu jsou začáteční slova: „odevzdávám se Ti a přijímám Tě„. Tato vyjadřují skutečnost, že snoubenci se mají v manželství stát jeden druhému vším, vstoupit s tím druhým do intimity těla, duše i ducha. Na jednu stranu dát ze sebe všechno a na stranu druhou přijmout všechno, co dává ten druhý.

Dále si snoubenci slibují zachování lásky, úcty a věrnosti. O vlastnostech opravdové lásky jsme již hovořili v jednom z předchozích článků. Připomeňme si, že láska by měla být bezpodmínečná a že by měla být svobodným a vědomým rozhodnutím se pro dobro toho druhého. Co se týče vzájemné úcty jednoho manžela ke druhému, můžeme ji chápat jako uvědomění si, že ten druhý, pro kterého jsem se na celý život rozhodl, je pro mě darem z lásky a že si zaslouží, abych se k němu za každých okolností jako k daru choval. To znamená, že vždy budu respektovat to, jak se ten druhý cítí; že nikdy nebudu pohrdat tím, co mi říká, nebo o čem přemýšlí, byť se mi to třeba zdá nesmyslné; že ho nikdy nebudu nutit do ničeho, s čím nesouhlasí; že mu vždy dám svobodu rozhodnout se podle jeho svědomí; že vždy budu mít na paměti, že je stejně jako já stvořen k Božímu obrazu, a to mu dává důstojnost Božího dítěte. O vzájemné věrnosti manželů by se dalo dlouze psát. V dnešní společnosti se trend ubírá spíše směrem k nevěře a tento základní projev lásky mizí. Věrností však není myšlena jen věrnost v sexuální oblasti, ale také ve všech ostatních okruzích intimity. Být věrný neznamená pouze zůstat věrný, i když už mě ten druhý fyzicky nepřitahuje, ale jedná se také o to zůstat věrný společným plánům, společně stanoveným cílům a ideálům. S věrností v manželství také souvisí důvěra tomu druhému. Věrnost znamená nevytvářet podmínky pro pochybnost a žárlivost. Důvěřovat partnerovi znamená spolehnout se na něho ve všem.

V další části manželského slibu si snoubenci říkají, že jeden druhého nikdy neopustí. Znamená to, že jeden z nich neodejde za žádných okolností. Znamená to, že jeden s druhým nebude jen ve chvílích, kdy mu bude dobře, ale že zůstane také tehdy, když přijdou krize, a ty přicházejí na každé manželství, bez výjimky. Opustit druhého v první řadě chápeme jako fyzické odloučení se, ale můžeme ho rozvést také na zachování blízkosti ve všech ostatních rovinách. Pak ono „neopustím Tě“ vyjadřuje také „budu u Tebe, když Ti nebude dobře„, „budu stát při Tobě, když na Tebe budou přicházet zkoušky„, „budu Ti pomáhat, když budeš mít hodně práce„, “když se budeš radovat, budu se radovat s Tebou„, “když budeš trpět, budu trpět s Tebou„, a podobně.

S tím souvisejí také poslední věty manželského slibu: “ponesu s Tebou všechno dobré i zlé až do smrti.“ Jak už jsme několikrát zdůraznili, manželství není jen radostné, ale mnohdy i bolestné a protkané množstvím zkoušek. I na tuto skutečnost manželský slib pamatuje. Všimněme si, že manželé se zavazují nést všechno dobré, ale také i zlé. To znamená: „neopustím Tě, i když už mi nebudeš připadat tak blízko, jako teď„; „budu trpělivě naslouchat tomu, co mi budeš říkat, i když to nebude příjemné„, “projdu s Tebou každou temnotou„, „překonáme společně každou krizi„, „odpustím Ti, i když mi ublížíš„. Ještě zdůrazněme, že manželský slib neříká, ponesu s Tebou všechno dobré i zlé do té doby, než mě opustí síly; do té doby, než mě to přestane bavit; do té chvíle, než se objeví někdo jiný; „do té doby, než mě přestaneš přitahovat“, …. Ne! Já to ponesu až do smrti!

Poslední věta: „K tomu mi pomáhej Bůh!“ je vyjádřením toho, že si manželé uvědomují svoje omezené schopnosti a vkládají svou naději do Boha, který jim nabízí svou milost.

Vidíme, že manželství klade na člověka velké nároky a vyžaduje velkou zodpovědnost nejen za sebe, ale i za toho druhého. Ani úplné odevzdání se, ani úplné přijetí toho druhého, není jednoduché a samozřejmé. Je zřejmé, že v silách člověka samotného není dostát všem závazkům, které při uzavírání manželství toho druhého slíbil. Je zapotřebí brát sílu u Boha, který ve svatební den vstupuje do společenství obou manželů se svým požehnáním a přislibuje ho na každý den jejich života, až do smrti. Manželství nikdy nebude dokonalé, stejně jako není dokonalý nikdo z partnerů. Musíme do vztahu vstupovat s tím, že každý z nás může udělat chybu a že je velká pravděpodobnost, že ji také uděláme. S tím souvisí důležitá schopnost každého z nás odpustit za všech okolností. Ochota odpustit je také jedním z projevů lásky, nejen mezi manžely, a je jedním ze záchranných brzd, za které můžeme zatáhnout vždy. I přes velkou náročnost a závazek manželství se však nebojme projevit odvahu a přijmout toho druhého se vším všudy a také mu všechno odevzdat. Nebojme se však ani pustit Boha do našeho vztahu, aby On sám ho posiloval a doplňoval to, co v silách člověka už není. Nezapomeňme, že manželství je určeno ke vzájemnému obohacování se a růstu obou manželů a k předání toho největšího daru na světě, lidského života. Jestliže je tedy manželství na jedné straně velmi náročné, na druhé straně je to jedno z nejvíce obohacujících a pro společnost nejprospěšnějších společenství.