V posledním čísle loňského roku Salesiánského magazínu jsem narazila na článek o společném stolování, který Vám nyní nabízím k přečtení.

^{ilustrační foto: pixabay.com – stokpic}

Společné stolování má pro člověka velmi silnou symboliku. Jedná se o jedinečný, svým způsobem posvátný okamžik, ve kterém se materiální gesto jídla stává gestem spirituálním: neživí se pouze tělo, ale také – a snad především – i duch.

Maminka jako obvykle zavolala z kuchyně: „K obědu!“ Manžel, který četl noviny, a dva synové, kteří se dívali na televizi a poslouchali hudbu, se hlučně posadili ke stolu a zašermovali příbory. Maminka přišla. Namísto obvyklých voňavých brambor však na stůl dal hromádku sena. „Cože?“ řekli tři muži. „Copak ses zbláznila?“ Maminka je přeměřila pohledem a prohlásila sladkým hlasem: „Co se divíte? Vy jste si něčeho všimli? Dvacet let pro vás vařím a za celou tu dobu jsem od vás neslyšela ani slovo, z něhož bych pochopila, že nejíte seno.“

Ve všech lidských kulturách je společné stolování znamením slavnosti. I v našich životech se velké události vyznačují zvláštními obědy nebo večeřemi. První svaté přijímání, svatba, a dokonce i pohřeb jsou v mnohých částech světa ozvláštněny jídlem, které je jiné než obvykle a kterého se účastní ti nejbližší. Stejně je tomu při promoci, oslavě vítězství ve sportu nebo návratu přátel ze zahraničí. Společné jídlo vytváří oslavu a činí z ní určitý obřad. I proto se vyznačuje určitými „zákonitostmi“ a „etiketou“, které ho obohacují.

Byly doby, kdy to v rodinách bylo běžné. Jedna paní s lítostí vzpomíná: Jedna z najživějších vzpomínek mého dětství se váže k momentu, kdy se tatínek o půl sedmé večer vracel z práce. Zvonil tak dlouho, dokud mu někdo nešel otevřít. Byla to pro nás taková hra. Obvykle jsme byli v kuchyni nebo se dívali na televizi. Když jsme uslyšeli zvonek, vykřikli jsme nadšením. Hnali jsme se po schodech, otevřeli domovní dveře a tatínek nám řekl: „Jak to, že vám to tak dlouho trvalo?“ To byl nejhezčí moment dne. A ještě jiná vzpomínka na něj mne provází. Ukazuje, co pro něj bylo skutečným každodenním obřadem: večeře. Všichni jsme se spolu posadili ke stolu, on položil mamince ruku na rameno a řekl: „Víte, že máte tu nejúžasnější maminku na světě?“ Byla to věta, kterou ráda slyšela každý večer.

I dnešní rodiny, vyznačující se roztěkaným zběsilým rytmem, neslučitelnými časovými rozvrhy a odlišnými pojetími a mentalitami, musí nalézt, nakolik je to možné, posvátný čas pro společné jídlo. Může se to stát tlukoucím srdcem rodinné výchovy, momentem intenzivního společenství, a tedy nesmírného štěstí, protože se skládá z mnoha důležitých věcí. Jedná se o čas, který musí všichni respektovat jako důležité a radostné setkání. Na jeho přípravě se musí podílet každý; je to gesto služby a pozornosti vůči ostatním. Malé věci, jako třeba pěkně složené ubrousky, urovnané příbory a talíře, květina nebo svíčka – to vše vypovídá o něžnosti tohoto okamžiku. Musí to být moment skutečné účasti: neexistují číšníci nebo služky. Způsob oblečení a chování musí prostě a bez prázdné okázalosti vyjadřovat úctu jedněch ke druhým.

Děti se po příkladu rodičů naučí „být u stolu s druhými“, což bude důležité pro jejich společenský život. Společné jídlo přirozeně vede ke společenství: sdílení stejného jídla v člověku probouzí sdílení života. Obvykle se spontánně vytvoří radostná atmosféra a snadno přejde do rozhovoru. Je na rodičích, aby vytvořili klima autentického sdílení a svým příkladem tak učili děti důležitosti komunikovat a vzájemně si naslouchat. Jedním z nejkrásnějších momentů je hra „Co se dnes stalo?“.

Malé děti s rodiči rády vzpomínají na to, co se stalo během dne, co dělaly nebo koho viděly. Klidně se posadit a vyprávět si, dává celému dni význam a důležitost. Hovoří se o věcech, na které by se jinak zapomnělo, a všechny ty každodenní maličkosti od nálezu broučka pod listem až k návštěvě babičky se tak znovu prožívají a stávají se důležitými. Pokud jsme během dne měli i obtížné momenty, kdy děti neposluchaly nebo jsme se rozzlobili, často je důležité vzpomenout i na tyto věci. Musíme to však učinit tak, aby to znovu nevzbudilo hněv nebo aby se tím děti necítily kárány. Pro děti je zdravé pochopit, že i když nás hodně rozzlobí, potom všechno pomine a náš vztah k nim to nepokazí.

Večeře nebo slavnostní oběd se pro tátu a mámu mohou stát důležitým momentem pro předávání hodnot, hodnocení a myšlenek. Občas je třeba zajít i na jídlo mimo domov – jen manželka s manželem, nebo rodič s dítětem. Je to nejlepší způsob pro nové posílení vztahů. Nakonec i Ježíš řekl učedníkům ty nejdůležitější věci během oběda nebo večeře, a konečným cílem křesťanského života je „věčná hostina“.