Přijde nám samozřejmé, že k mezilidským vztahům, zvláště pak ke vztahům manželským a partnerským, patří láska. V dnešní době je láska mnohdy špatně chápána a také degradována. Dovolte mi v dnešním příspěvku malé zamyšlení se nad tím, co je to láska, a co to obnáší opravdově druhého milovat.
ilustrační foto: pixabay.com –
Mnoho lidí se mylně domnívá, že láska je pouze cit. Láska je, když v přítomnosti milované osoby cítím, jak ho mám ráda, když mi druhý chybí, když samotnou láskou k němu nemohu spát, či jíst, když nemyslím na nic a na nikoho jiného, než právě na něj (na ni).
City jistě k lásce patří a jsou prvním impulzem k tomu, abychom se vůbec do někoho dokázali zamilovat, ale co když za několik měsíců po zamilování se do druhé osoby všechno opadne a člověk zjistí, že už necítí takový stesk, že už se mu hlavou nehoní myšlenky někde mimo životní realitu a zdá se nám, že nám ten druhý „zevšedněl“? Znamená to snad, že už toho druhého nemáme rádi? Je to snad znamení toho, že ten druhý není pro mě tím pravým a že bude lepší jít hledat jinam? To určitě ne! Ba naopak, mám za to, že právě v těchto chvílích, když odpadne prvotní zamilování se a začne zase „všední“ život, začínáme druhého opravdově milovat, a to i přes to, že třeba ne vždy cítíme, že toho druhého milujeme. Vždyť jak by mohl svět fungovat, kdyby všichni lidé chodili s růžovými brýlemi na očích a myšlenkami byli pořád u svého partnera/partnerky? Období zamilování se je krásná doba, na kterou se vzpomíná, ale z vlastní zkušenosti vím, že to období, které nastává po něm, tedy období lásky, kdy jsme s druhým nejenom proto, že je nám s ním dobře a že nás přitahuje, ale především proto, že ho máme rádi a že nám záleží na tom, jak se ten druhý cítí, je mnohem krásnější a hlubší, i když je přece jen poněkud náročnější.
Dostáváme se tedy k otázce, co to vlastně láska je. Na tuto otázku se snažilo nalézt odpověď již mnoho lidí. Například jeden citát říká“ „Láska je aktivní zájem o život a vývoj toho, koho milujeme.“ Na tomto citátu jistě je mnoho pravdy. A vzpomněli bychom si i na další. Domnívám se, že láska k životnímu partnerovi je věc vůle. Je to vědomé, svobodné a zodpovědné rozhodnutí se pro dobro toho druhého, a to nejen ve všem dobrém, ale i ve zlém.
Možná stojí za to uvědomit si, jak je nám láska prezentována v dnešní době, zvláště potom velmi silným hlasem společnosti, tedy médii. Ve mnoha filmech můžeme vidět podle mě dva takové základní typy prožívání lásky, prvním z nich je již zmíněnézamilování se, které se ukazuje jako opravdové prožívání lásky na celý život. Není divu, že v sobě máme zakódované to, že láska je cit, když je nám to tak často předkládáno. Ale v reálném životě brzy zjistíme, že to tak růžové, jako v romantickém filmu přece jen není. Další typ lásky, dnes velmi často prezentovaný nejen médii, je sebeláska. Stav, kdy druhého máme rádi, ale ne pro něho samotného, ale kvůli sobě. Ten druhý se stává předmětem našeho uspokojení (a nemusí to znamenat uspokojení sexuální), nejde nám o jeho dobro, ale o dobro naše. Na tomto místě se zamysleme nad dvěma otázkami, týkající se naší lásky k druhému: „Miluji Tě, protože Tě potřebuji?“ nebo „Potřebuji Tě, protože Tě miluji?“ Jistě cítíme rozdíl mezi těmito dvěma postoji, které krásně vyjadřují rozdíl mezi láskou k druhému, která na sebe zapomíná a mezi sebestřednou láskou, která myslí na sebe.
V další části se zamyslíme nad určitými charakteristikami, či vlastnostmi, pravé lásky. V první řadě bych jmenovala zodpovědnost. A. de Saint Exupery říká: „Jsi zodpovědný za růži, kterou k sobě připoutáš.“
Skutečně, pokud se rozhodneme někomu dát své srdce, musíme s tím přijmout i všechny závazky. Musíme přijmout dvojí zodpovědnost: za sebe, i za toho druhého. Všechna svá rozhodnutí musím činit tak, aby to neohrozilo dobro partnera/partnerky. Jsem také zodpovědný za růst přítele, či přítelkyně. Abych mohl být zodpovědný za život toho druhého a mohl mu také být skutečnou oporou, musím nejdříve přijmout plnou zodpovědnost za svůj život. Přijetí zodpovědnosti za sebe i za druhého je jedním z důkazů pravé lásky.
Jako další vlastnost lásky bych jmenovala upřímnost. Když někoho miluji, měl bych být schopen mluvit s ním upřímně a říct mu i věci, které třeba nejsou příjemné. Upřímnost a pravdivost jsou charakteristikami opravdové lásky.
Jistě každý z nás zná slavnou Velepíseň lásky, kterou napsal svatý Pavel ve 13. kapitole 1. Listu Korintským. Tato uvádí další vlastnosti pravé lásky. Říká: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1 Kor, 13, 4-7)
Zkusíme si blíže popsat některé charakteristiky lásky, které jsou z mého pohledu pro partnerské a manželské vztahy nejdůležitější.
Následující vlastností lásky je trpělivost. Trpělivostí rozumíme ochotu poskytnout partnerovi dostatek času pro jeho osobní vývoj a s trpělivostí jej respektovat. Znamená to také trpělivě snášet práci na změně případných „nevhodných“ vlastností a způsobů chování. Zvláštní dávka trpělivosti ve vztahu je nutná při společném čekání partnerů na vzájemné fyzické, psychické i duchovní odevzdání se, jak je tomu při pohlavním styku. Důležitá je též trpělivost, kterou musí partneři projevit před vstupem nad manželství, nejen v již zmíněné sexuální oblasti, ale také v celkové schopnosti obou partnerů žít ve společné domácnosti.
Láska nehledá svůj prospěch, to je další charakteristikou opravdové lásky. Už jsme o této vlastnosti lásky hovořili v souvislosti s láskou, které záleží na dobru druhého a se sebestřednou sebeláskou, myslící na vlastní prospěch. Láska znamená chtít štěstí toho druhého a činit ho šťastným. Štěstí milujícího spočívá v tom, že činí šťastným milovaného.
Láska věří – důvěra, či věrnost, ta je důležitá pro láskyplný vztah. Jen pravá láska má odvahu věřit a nemusí se bát zrady, či nevěry. Víra pravé lásky usnadňuje možnost překonávat všechny pochybnosti a pokušení nevěřit partnerovi. Vzájemná důvěra dává vztahu pravou svobodu a zdravou atmosféru pro vzájemný růst v lásce.
Láska má naději. Naděje v lásce znamená s odvahou hledět přes všechny krize a starosti do budoucnosti. Znamená to vidět světlo na konci tunelu. Znamená to prožít bolesti krize a udělat společnou zkušenost, že ji lze překonat. Naděje podporuje růst lásky a dává jí sílu nerezignovat při prvním problému ve vztahu, ale vytrvat. Vždyť i krize patří ke každému vztahu. Uvědomění si toho, že i krize je růst, zpětně posiluje naději.
Bezpodmínečnost lásky je podle mě jednou z jejích nejpodstatnějších charakteristik. Znamená to milovat druhého bez ohledu na jeho vzhled, povahové vlastnosti, chování a jakékoliv jiné podmínky. Zkrátka, milovat druhého jen pro to, že je. Je to jeden z největších nároků opravdové lásky, a to nejen partnerské, ale třeba i rodičovské. Zároveň však je to nárok lásky jako takové.
V dnešním příspěvku jsme se zamysleli nad charakteristikami lásky. Je to téma, které by se dalo zpracovat hodně podrobně a do hloubky. Nabízím Vám jen stručný přehled těch vlastností opravdové lásky, které pokládám za nejdůležitější. Prožívání degradované lásky a její využívání k vlastnímu prospěchu a uspokojení nejrůznějších potřeb, jak to vidíme u mnoha párů, snižuje důstojnost lidské osoby, která takto „lásku“ prožívá, respektive zneužívá. Žádný člověk na světě si nezaslouží, aby byl využíván jako prostředek k něčímu uspokojení, zvláště si to pak nezaslouží člověk, po jehož boku jsme se rozhodli strávit celý život. Přeji Vám, ať dokážete opravdově milovat, i přes všechny nástrahy dnešního světa, který degraduje lásku na něco, co s ní nemá nic společného.